Rubriky

· Články
Pan Bo PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Sobota, 12 Září 2009 13:01

Pan_bo

U nás v divadle pracoval pan Bo. Myl podlahy, staral se o rekvizity a pokuřoval před vchodem. Opřený o veřeje s jednou nohou zapřenou o futra. Někdo by si mohl myslet, že nemá co dělat, a to byla pravda. Kouřil odporná stovková cigára, která jinak člověk viděl jedině u námezdních sil na stavbách. Sem tam něco přinesl a prodával to. Všem bylo jasné, jakého jsou ty věci původu, ale nikomu to nevadilo.

 

Každému tak nějak připadalo, že tyhle věci jsou ukradené poctivě. Byl to nemocně hubený drobný člověk s propadlými tvářemi. Hodinky na něm plandaly a každý den byl v jeho podání sobota. Jeho pohyby přesně opisovaly jeho pokornou povahu. Snad to dělalo to řídké strniště a igelitka, že měl každý pocit, že by ho neměl zvát na návštěvu.


Pan Bo byl ale dobrák. čemu nerozuměl, to nechával koňovi, protože ten má větší hlavu a čemu rozuměl, s tím se rád podělil. Pan Bo narozdíl od mnoha jiných věděl, kde je jeho místo a byl s ním smířený, protože to byl fatalista. Říkal mi: "Se ženou jsem se musel rozvést, protože byla lev. Jestli si vezmeš lva, taky se určitě rozvedeš." Jeho věk se nedal odhadnout. Buď byl velmi mladý a vypadal staře a nebo naopak. Ať už jste ale hádali cokoli, vždy vám cosi nehrálo. Nikdo nevěděl, kde se pan Bo vzal. Prostě jednoho dne začal drhnout podlahy. Jasné bylo, že se znal s ředitelem divadla a ten ho měl pod křídly. To stačilo.

 

Pan Bo vždy přišel do divadla s nějakou šokující novinkou, která ač neuvěřitelná, zněla z jeho úst tak nevyhnutelně, že o ní nikdo nepochyboval.

 

"Největší procento sebevražd je mezi zubaři," říkal. "Mně se moje zubařka oběsila minulý týden."

 

Pan Bo mluvil spisovně. Tak spisovně, až se to k němu nehodilo. Nehodilo se to, když mě jednou zastavil a z ničeho nic se mě zeptal, jestli chci vědět, jak přišel o věneček.

 

"Bylo mi třináct. Bratr stále vodil domů nějaké slečny a souložil s nimi na vedlejší posteli. Jednou mě probudil a zeptal se: "Bohoušku, chceš si zašukat?" "

 

Pana Bo bylo těžké zahlédnout bez cigarety. Kouřil prý od dětství. Žaloval jsem matce, že bratr kouří, a tak mě bratr naučil kouřit, abych matce nežaloval."

 

Někdy mi připadal jako dítě. Tak byl pokorný. Když se někomu ztratila v šatně stovka, nikdo nepochyboval, že ji vzal pan Bo a nikdo nepochyboval, že se při tom tvářil stejně dobrácky a pokorně jako při každé jiné příležitosti.

 

Ředitel divadla pana Bo oslovoval pane inženýre. Byl to zvláštní inženýr se stovkovým cigárem, které člověk jinak vídal jen u námezdních sil na stavbách, nebo s hadrem na smetáku, kterým pečlivě smýčil chodby divadla. Zajímalo mě, proč pan Bo dělá údržbáře, když je inženýr.

 

"Já jsem těm, co mi ten diplom dávali, musel slíbit, že se tím nikdy nebudu živit, a tak jsem údržbář, " odpověděl mi tehdy. Říkal, že mu cikánka prozradila, kdy a jak umře, a proto nikdy nikam nespěchal a s ničím se netrápil.

 

Nedávno jsme se bavili o štěstí. A pan Bo mi řekl, co je štěstí: "Jednou bylo nějak příšerně horko, tak jsem šel na chvilku do obchodu ke kuřatům a asi tak dvacet minut jsem se chladil kachními játry. No a když už jsem tam byl, tak jsem si koupil jednu hrušku a byl jsem stotisící zákazník a vyhrál dárkový koš a australské víno. To je štěstí!" Mluvili jsme pak i o neštěstí: "Neštěstí jsou ženy ve znamení lva a lakomci. Moje žena byla lev a kdybych tehdy věděl, co to znamená, tak bych se dlouhých třináct let tak nesnažil. Co jen jsem si mohl ušetřit starostí..." Pak mi řekl, jaká je nejsmutnější země světa: "Švýcarsko. Všichni jsou tam lakomí," říkal mi, když kouřil stovkové cigáro, jaké dnes už člověk uvidí jedině u námezdních sil na stavbách. "Já jsem znal jednoho Švýcara, který byl na totální výměně kyčelního kloubu a ten původní kloub mu pak v nemocnici dali. šel jsem ho krátce potom navštívit do jeho domu v Alpách. Ten dům si vlastníma rukama postavil na příkrém svahu, když mu bylo už sedmdesát let. A tam si právě zničil tu kyčli. A já jsem chtěl vidět ten jeho kloub, když mu ho v nemocnici dali. Bohužel jsem ale přišel pozdě. Ten Švýcar ho dal sníst svému psovi, který se jmenoval Tchibo - jako to kafe."

 

Pan Bo jezdil se mnou z divadla tramvají číslo dvacet čtyři a nikdy si nesedal. Vlastně si nesedal ani mimo tramvaj. Nejraději stál. A při těch jízdách mi často vyprávěl svoje neuvěřitelné novinky, které z jeho úst zněly tak samozřejmě.

 

"Můj otec byl nadprůměrně inteligentní člověk, ale hrál na trombón, " řekl mi například, když jsme jeli kolem Bílé labutě. Když jsme projížděli přes Libeňský most, tu si zase vzpomněl: Ženský na mě vždycky volají: "Bohoušku, pojďte si s náma lehnout na kafe!", ale to já jdu málo kdy. Ono se to možná nezdá, ale já jsem v posteli dinosaurus." Jindy zase vyprávěl o svém synovi. Směl ho vidět jen jednou za čas, protože jeho bývalá žena si to přála. O to ho měl ale raději. Většinu věcí, které nám v šatně ukazoval, měl pro syna. Nikdy jsem se nedozvěděl, kolik mu je let, ale prý už byl skoro dospělý. Ukazoval mi hodinky se zabudovanou kamerou. "Kameru v mobilním telefonu, to má dnes už každý, ale v hodinkách?" usmívala se na mě ta tvář, jež byla tak nemocná a vpadlá.

 

Když tehdy přišel do divadla naposledy a opřel se nohou o futro, vypadal jinak. Byl oholený a v obleku. Stáli jsme na cigáru a pan Bo povídá: "Pánové, já bych si dal maso. Jenže já mám po mase krvelačné sny. To je to moje neštěstí. Stejné neštěstí jako ta moje žena, která se starala jen o to, abych byl slušně oblečený, když někam jdu. To, abych jí nedělal v márnici ostudu, až natáhnu perka."

Aktualizováno Neděle, 12 Listopad 2017 23:20 Přečteno: 4642 krát
 

Váš komentář


Security code
Jiný obrázek

Poslední komentáře

  • Vlastníci českých médií

    Helena 13.11.2015 13:12
    já za tyhle informace taky děkuju...veřejn oprávní TV taky někdo ...

    Číst dále...

     
  • Na stará kolena

    Helena 13.11.2015 12:49
    to je teda síla!!! uplně se tak vidim :-(

    Číst dále...

     
  • Dokola

    Helena 13.11.2015 12:46
    moooc hezká básnička, hlavně ten začátek!

    Číst dále...