Rubriky

· Články
Co s načatým životem? PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Pondělí, 10 Leden 2011 00:04

Nedávno jsem udělal zkušenost, že je lepší při psaní měnit hlavním hrdinům jména, protože když to neuděláte, může se stát, že se na vás budou vaši přátelé zlobit. Tak tedy, abych se na sebe nezlobil…


Jmenuji se Daniel a dnes poprvé jsem zkusil jít na pivo sám. Sám s knížkou a prchlivou nadějí, že si mě někdo všimne a zapřede se mnou hovor. Jasně, že jsem měl v kapse zapalovač, ale proč nezkusit zajít na bar a nepožádat nejpřístupněji vypadající slečnu o oheň? Je to zoufalství a nebo odvaha změnit něco na té všudypřítomné samotě? Ne, nechápejte to tak, že myslím tu jednoduchou samotu, kdy prostě hledáte holku. Já poslední dobou cítím něco mnohem hlubšího. Samotu s velkým S. Tu neutuchající potřebu být ve společnosti lidí. Naštěstí se většinou někdo v sobotu večer ozve a řekne: „pojď s náma na pivo.“ Ale když pociťujete ten druh samoty jako já, stačí občas i jediná výjimka na to, abyste životně nutně museli jít mezi lidi. A klidně mezi cizí. A tuhle samotu jsem právě cítil. Já - člověk s miliony kamarádů.

„Můžu vás poprosit o zapalovač?“
Bezvýrazný obličej mi podal tu věc.

 

Bude to už víc než rok, co jsem se jednou večer rozhodl udělat něco se svým až příliš pohodlným životem u rodičů, s tím dostatkem a se vším tím servisem hotelu, který mi najedou začal připadat jako brzda mého vlastního rozletu. Nemohl jsem si na nic stěžovat a to mi právě připadalo nepatřičné. Snad se mě dotkla kamarádčina věta, že si nedovede představit, že by chodila s klukem, který bydlí u rodičů a nemá vlastní auto. To auto jsem vypustil, je to kráva, ale ten byt se mě dotkl. Vyfoukl jsem opatrně kouř, aby lízl okenní tabulku z vnější strany a nesmrděl mi v pokoji a předsevzal si, že změním všechno. Rozejdu se s holkou, která je sice hezká i chápavá, ale chodím s ní jenom, protože jsem se až moc nadřel na to, abych ji vůbec sbalil, najdu si pořádnou práci a odstěhuju se. Tehdy jsem byl přesvědčený že jsem vítězný typ a že můj život je bílým pískem vysypaná cesta k úspěchu. A proto, že jsem o tom byl přesvědčený, tak jsem přesně takový i byl. Ani ne za tři měsíce jsem měl všechno, co jsem si v tom pitomém okně slíbil.

Dílem zásluhou vlastní cílevědomosti a dílem díky štěstí, které přeje vítězným typům, jsem prvního března do dvou ráno stěhoval ve svém novém podnájmu nábytek. Pak vybafal vítězný doutník a šel spát, protože druhého dne jsem vstával do práce, kam mě přijali teprve před týdnem. Měl jsem všechno a celý svět přede mnou ležel. Jen si ho podmanit.

Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Těžká a zodpovědná práce vás vysaje jako horké slunce vysaje fíky, které pod váhou vlastní zralosti spadnou do prachu. Pracuji jako marketingový a PR koordinátor v nezislovce, kterou jsem vždy považoval za vrchol. Velmi profesionální a zároveň přívětivá organizace plná intelektuálů s tím správným viděním světa. Je to tak a to si myslím i dnes. Bohužel se ukázalo, to co se asi ukázat muselo a mělo. V konfrontaci s těmito lidmi nejsem ničím výjimečný. Ba naopak.

Pícha předchází pád a urazit lásku je těžký hřích. Láska je totiž urážlivá dáma, která se jen tak z trucu nevrací. Je směšné, že to, co člověk cestu k úspěchu, se může změnit v cestu do pekel. Bydlet sám není kofola s jahodama. Chce to velkou dávku kázně. Jak lehko může člověk zvlčet. Sám sobě dovolí malé ústupky. „Vždyt tu nikdo není!“ Z malých ústupků se stanou zlozvyky a ze zlozvyků rituály. Odporné rituály. Pracovat a bydlet sám vás zákonitě dovede k jediné odpovědi na otázku „Jak se máš?“. „Ráno vstanu, jdu na devět hodin do práce, večer přitáhnu, odložím na zítra to, co jsem včera odložil na dnes a jdu spát.“ V prvních měsících to ještě šlo. Dokončoval jsem školu a po večerech se učil nebo psal absolventskou práci. Když jsem ale uspěl, stalo se mi to, na co jsem se tak těšil. Usnul jsem na vavřínech a nechal se pohltit pocitem, že si můžu večer odpočinout. Ze života se ale stal stín. Dnes se těším, že se od září zase vrátím do školy a budu něco dělat. Je to výzva. Děsí mě jen to, že je to ten samý pocit výzvy, která mě donutí zbavit se vlastní pohodlnosti a lenosti, jako když jsem tehdy seděl v tom okně. Člověk se asi pohybuje v kruzích. Při nejlepším ve spirálách. Když se podíváte seshora jste na stejném bodě, když se ale kouknete z jiného úhlu, jste díky spirále o kousek výš.
Anebo níž.

Když jsem dnes dočítal třetí kapitolu a pokuřoval, připadal jsem si jako hrdina Hrabalova fádního odpoledne. S jediným rozdílem. Mě si nikdo nevšímal. Možná, že jsem byl nakonec i rád. Řádky utěšeně ubíhaly a pivo zdravě kroužkovalo. K myšlence, jít s knížku na pivo mě přivedla má bývalá, se kterou jsem se seznámil přesně tímto způsobem. Ona na dně a s knížkou v hospodě, já s kamarádem v družném rozhovoru. Ještě jsme se neznali a ani bych si jí nevšimnul, kdyby si sama nepřisedla s prosbou o zapalovač. Avšak to, co funguje roztomilým blondýnkám, nemusí být ta správná cesta pro nás. Fešáky a bývalé vítěze.

Ptám se, proč se to všechno stalo a co jsem se tím měl naučit. Proč jsem tak brzo měl přijít o tolik ze svého elánu a zdravého sebevědomí mládí. Mé neštěstí je v tom, že vypadám velmi mladě, ale uvnitř jsem za ten poslední rok zestárl o deset let. Chodím se sám na sebe dívat do zrcadla, jestli mi už čas a zkažený charakter kreslí po obličeji vrásky, tak jako je kreslil na obraz Doriana Graye. Nemění se ale nic. Stále stačí jednou za čtrnáct dní tlesknout a jsem oholený, stále stačí po kalbě vypít litr vody a ráno jsem svěží jako novorozeně, stále jezdím na studentskou.
Ale načerno.

Ten pocit samoty ke mně nepřichází zvenčí. Bohudík je kolem mě spousta lidí, kteří mi rozumí a které mám rád, dá-li se to tak říci. Nejsem opuštěný. Jsem jen sám. Mé jedno srdce bije jako bubeník bez kapely a pošilhává po naplnění stejně stydlivě, jako pošilhává tlustý tubista Milan po krásné zpěvačce v záři reflektorů. Touží, ale ví, že už samotný pokus by byl prohrou, a tak radši jen hraje tam v koutě to svoje ta-dam, ta-dam.

Vzpomínám si, že když jsme se rozešli s baletkou Leničkou, šel jsem po Žofíně a při pohledu na líbající se pár, jsem si říkal: „Láska je krásná věc, ale ať si ji teď pro změnu užívá někdo jiný.“ Jen tak se z trucu nevrací. A jak zpívá Pavel Dobeš, známe ji spée z doslechu. To je jediné, co o ní po tom roce umím říci. Znám ji z doslechu. Je skličující uvědomit si, že už si nepamatuju, jaké to je, když si člověk pod přívalem dusivého štěstí nedokáže vybavit jedinou negativní věc. Když je schopen dělat ty nejbláznivější věci a připadá mu, že jsou naprosto nezbytné. Jako tehdy, když jsem „s motýlky v břiše“ jel přes tisíc kilometrů do Litvy, abych viděl tu svou jedinou – nevinou. Byla tak krásná, že se se mnou točil svět. Vzpomínám si na to.

Když jsem byl panic, dovedl jsem si při pohledu na většinu hezkých holek představit, že bych s nimi mohl chodit, ale nedokázal jsem si představit, že bych s nimi spal. Dnes je to naopak.
„Miluj bližní své, jako miluješ sám sebe,“ říká Kristus. Počítá ale s tím, že člověk sám sebe miluje…

Celý život opakuji každému, kdo se rozhodl svěřit mi své potíže a deprese jedinou jednoduchou věc: „Začni tím, že budeš mít rád sám sebe.“ A dnes to říkám sobě. Jsem klidný, vím, že blbej den končí s nocí a i blbej rok jednou skončí. Kde kdo už překlepal to období, kdy rána jsou smutnější než večer a kdy člověk zcela vážně uvažuje o tom, že si koupí svoji první kočku. Z idealisty a snílka se ale stal realista, který čas od času předstírá tetelivý optimismus, protože ví, jak dobře to působí.

Co s načatým životem? Mí nejlepší přátelé mě plácají po zádech a říkají najdi si holku a nebo začni hrát World of Warcraft. Má kamarádka Sára říká, že jsem ve druhé fázi ze tří. Odhalil jsem vlastní dokonalost, odhalil jsem vlastní nedokonalost a nyní už zbývá jen hodit sám sebe za hlavu. Kamarád Saša radí víc pít, neboť abstinence nudí vás i lidi ve vašem okolí. Já sám nevím. Ať dělám co dělám, stejně v Africe každých šedesát vteřin uběhne jedna minuta a ztracený trombon tak nemrzí, když jsme mistři světa v ledním hokeji.

 

Aktualizováno Úterý, 06 Listopad 2012 09:34 Přečteno: 4183 krát
 

Váš komentář


Security code
Jiný obrázek

Poslední komentáře

  • Vlastníci českých médií

    Helena 13.11.2015 13:12
    já za tyhle informace taky děkuju...veřejn oprávní TV taky někdo ...

    Číst dále...

     
  • Na stará kolena

    Helena 13.11.2015 12:49
    to je teda síla!!! uplně se tak vidim :-(

    Číst dále...

     
  • Dokola

    Helena 13.11.2015 12:46
    moooc hezká básnička, hlavně ten začátek!

    Číst dále...