Rubriky

· Články
Rum a vývar PDF Tisk Email
Napsal uživatel Martin Tyburec   
Úterý, 25 Prosinec 2012 21:48



rum a vyvar„Rum a vývar!“ poručila si už ve dveřích zapadlého podskalského lokálu postarší dáma s modrými punčochami a zbytečně teplou prošívanou bundou.

Bylo teprve půl desáté dopoledne, a tak byla hospoda prázdná. Jen v kuchyni, do které bylo přes bar od dveří dobře vidět, poslouchal tělnatý hospodský rádio. V mžiku byl za barem a nepřívětivě si příchozí měřil.

„Polívku nemám. Nejde voda ani plyn.“

Žena se staromódní blonďatou trvalou ztěžka usedla na barovou židličkou a svým výrazem dávala jasně najevo, že nechápe, jak je to možné.

„Ráno sem přijeli opravovat vodu a prokopli plyn,“ zabručel hospodský pod knír.

„A v migrovlnce mi jí vohřát nemůžete? ...Včerejší třeba.“

„Nemám.“

„Vždyť jí támhle vidim,“ natáhla tučný prst směrem do kuchyně, kde skutečně na polici stála ušmudlaná bílá mikrovlnná trouba.

„Ta je tady jen na čas,“ opáčil s nehranou samozřejmostí výčepák a začal nalévat velkého panáka rumu.

„Na čas...“ zopakovala. „No ale zatím mi to v ní vohřát můžete, ne?“

Hospodský udělal čtyři kroky do kuchyně, poklepal třemi prsty na displej mikrovlnky a zopakoval:„Řikám, že je tu jen na čas. Jinak je uplně kaput.“

Žena pochopila.


„Tak ty rumy vemte rovnou dva, pane Osud. Ať doktora aspoň pořádně zapijem.“

„A dejte si se mnou, “dodala pak ještě s širokým úsměvem, jakoby právě udělala cosi nesmírně záslužného.

„Já ráno nepiju. Zakázal mi to lékárník,“ zavrtěl ježatou hlavou a posunul k dámě dva velké rumy.

„Šel sem se za nim poradit, jak přestat kouřit, no...“ dodal na vysvětlenou a zapálil si.

„Doktora ste ale znal, žejo?“ vytáhla obočí a labužnicky spolkla rum.

„Kerýho?“

„Toho ste musel znát, dělal tady na záchytce. Leta, pane!“ vysvětlovala a prohlížela si prázdnou skleničku. Pak ji ještě nahnula před ústa a vysála zbylou kapku.

„Tak toho sem neznal. A copa se mu stalo, že na něj tak brzo pijete?“ zeptal se bez zájmu.

„Uchlastal se.“

„Co?“

„Upil se,“ zopakovala hlasitěji.

„Hmm.“

Odmlčel se.

„A kolipa mu bylo?“

„Mladík to byl. Šestašedesát, ani ne,“ zamračila se a vypila s chutí druhý rum.

Tváře jí zčervenaly a oči se zaleskly.

Pak se otočila k oknu a zkoumavě hleděla na ulici, kde dělníci pobíhali kolem výkopu.

 

„Přišla jeho hodina H, ucho se utrhlo a pohár přetekl,“ vychrlila naráz a pak se hrubě - skoro mužsky - zachechtala.

„Já ho znala dobře, pane Osud. To vám byl zvláštní člověk. Každej den ve tři přišla jeho minuta H a stal se z něj někdo uplně jinej. Ja mu třeba povidám: „Dejte si, pane doktor, štrůdl.“ a von se na mě utrhnul: „Domu, babo! Ať už ste pryč!“ Řikám, zlatej člověk. Jak skončila ordinační doba, už nás hnal sviňským krokem z práce. Já se ho třeba ptala: „Vy se tomu jídlu vyhýbáte, pane doktor?“ A von pá: „Ne, já se vyhýbám pouze exekutorům.“

Hospodský se sebezapřením poslouchal ženin zasněný monolog a přemýšlel, jestli je na hlavu on nebo ona.

„Jednou mě dokonce praštil,“ vykřikla z ničeho nic tak dramaticky, až se hospodský lekl a plácl nakvašeně rukou o pult. Sotva se ale nadechl, aby něco řekl, dáma naproti němu medově pokračovala: „Keď muž zbije svoji robu, ako by pole okopal.“

Výčepák zakoulel očima a raději odešel do kuchyně zkontrolovat, jestli už neopravili vodu.

„Já u něj dělala sestru šestadvacet let, pane Osud. To už je kus života,“ hulákala na něj přes bar do kuchyně.

„Poslyšte, já se nemenuju Osud, kde ste to vzala?“ probodl ji očima, když se vrátil.

„Mně je fuk, jak se menujete, pro mě ste dneska Osud. Doktor se tak menoval a já si furt nemůžu zvyknout, že už vyletí komínem.“

„Radši mi nalejte ještě ruma,“ poručila si.

Hospodský se útrpně podíval na hodinky a sáhl po lahvi.

Chvilku zamyšleně prohlížel etiketu a pak úkosem pohlédl na ženštinu, která se právě kontrolovala v umaštěném odrazu jeho pípy.

„A pil hodně? Ten váš doktor?“

„Spíš nárazově.“

Hospodský zdvihl obočí.

„Von jeho otec bejval učitelem náboženství, a tak cokoli, co doktor dělal, trvalo přesně pětačtyřicet minut.“

„Včetně chlastu?“

„Včetně. Jak začal nasávat, tak nasával.“

„A to ho nakonec posadilo na vlak do pece,“ uzavřel debatu hospodský s výrazem člověka, kterému už je všechno jasné. „No jo... náboženství,“ dodal pak ještě pro sebe a nalil panáka rumu ženě i sobě.

„To - a korupce. To může za jeho smrť! Jako že sem do dvanácti pannou byla,“ prohlásila bodře žena a vesele si připila s hospodským, který byl ke své nelibosti opět zmatený.

„Von by tolik nepil, kdyby mu ty zachráněný alkoholici porád nenosili nějaký flašky. To bylo porád: „Tady máte borovičku, že ste mě tak hezky profackoval, tady máte fernet, že ste mě neudal ženě, tady máte zelenou, že ste mě tak něžně sprchoval.“

„Jó, von pan doktor byl lidumil. Alkoholiky sprchoval jako nikdo jinej. Žádnýho k tomu nechtěl pouštět, a když už ty alkoholici prosili celí střízliví, ať už je nesprchuje, ještě přidal studenou a citoval jim z Bible: „Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ anebo: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“,“ odrecitovala procítěně a stejně tak procítěně dopila svůj rum.

 

„Ještě!“ udeřila pak na ohromeného hospodského a bouchla prázdnou skleničkou o pult.

„Mám před sebou spoustu práce a nechci na to bejt střízlivá.“

Muž opět ztratil o ženu zájem a jal se ladit televizi. Blížilo se poledne a bylo potřeba se připravit na normální hosty.

„Musim obeslat všechny alkoholiky z kartotéky, že se jim Osud uchlastal, ať přijdou na pohřeb, jestli chtěj.“

„A přijdou?“ zeptal se, aniž by se ohlédl.

„Přijdou. Na pohřby přijdou vždycky. Mají v tom zvláštní zálibu. Určitě přijdou, zvlášť, když od nich doktor dostal tu krásnou hrobku na Olšanech.“

Hostinský překvapeně zamrkal.

„Na terapiích každej řikal, co by si přál, až přestane jednou pít, a když přišla řada i na doktora, tak řekl, že si dycky přál velkou rodinnou hrobku. Tak mu jí jeden zámožnej alkoholik z Říčan věnoval.“

Hospodský si div nevykroutil hlavu. „Tohle snad nemusim poslouchat,“ vztekal se a zmizel v kuchyni vyzkoušet, jestli nejde plyn.

Šel.

 

Žena konečně ztichla a smutně si prohlížela prázdný lokál. Hospodský, který se zavřel v kuchyni, ji přestal zajímat. Z oka ji pomalu začala kanout těžká třpytivá slza.

Bylo ticho, jen v rohu blikala ztlumená televize.

Za oknem stále pracovali dělníci.

V tom ji z myšlenek vytrhl hospodský a povzbudivě ji plácal po rameni: „Je to za váma.“

„Já vím,“ usmála se. „Ale stejně je mi nějak smutno.“

„Já myslim tu polívku. Dal sem vám ji na stůl.“

Aktualizováno Úterý, 25 Prosinec 2012 22:11 Přečteno: 2481 krát
 

Comments   

 
0 #2 Václav 2013-01-08 17:05
Velmi pěkné čtení. Možná bych uvítal "staročeštinu" a posunul to do jiné doby...
Quote
 
 
0 #1 Tomáš Tr. 2012-12-25 22:57
Zdravím Martine,
akorát jsem dočetl Svěrákovy povídky, proto jsem na ně teď celkem naladěný. Osobně bych jen vyměnil pár slovíček (televizi dát do kouta a ne do rohu), takové hnidopišství - jsem holt rýpal, ale sám píšu podobně, a pak poslouchám od jiných -, jinak je to dost dobrý, je to příjemný, s typicky povídkovým závěrem a bavilo mě to. Takže díky, žes sdílel, dlouho jsem na tomhle webu nebyl a vůbec bych o tom tak nevěděl. :)
T.
Quote
 

Váš komentář


Security code
Jiný obrázek

Poslední komentáře

  • Vlastníci českých médií

    Helena 13.11.2015 13:12
    já za tyhle informace taky děkuju...veřejn oprávní TV taky někdo ...

    Číst dále...

     
  • Na stará kolena

    Helena 13.11.2015 12:49
    to je teda síla!!! uplně se tak vidim :-(

    Číst dále...

     
  • Dokola

    Helena 13.11.2015 12:46
    moooc hezká básnička, hlavně ten začátek!

    Číst dále...