Vězeň Tisk
Napsal uživatel Administrator   
Čtvrtek, 12 Červen 2008 10:48

 

Doneslo se to sem minulý týden. Venku se to všechno hroutí, prý to nepotrvá ani měsíc a režim konečně padne. Mám z toho takovou radost, že se mi chce skákat a běhat a řvát. Tu zprávu mi řekl jeden bachař - už mě zná, je to jeden z těch slušnějších. Včera jsme ani nebyli na pracích. Zdá se, že se nás bojí pouštět ven. Je to cítit i na chodbách - všude takový zvláštní šelest. šimravá napjatá atmosféra - tentokrát to musí vyjít. Líto je mi jen Leňunka … Nedočkal se jen o fous. Hodně vytrpěl. Ale určitě se na nás dívá z nebe a přeje nám to.

Au .. ještě pořd mě bolí ta zlomená žebra. Nevím jestli jsou zlomená, ale jsem si jistý, že to bolí jako čas. Doktor mě odbyl - mohl jsem být rád, že mě neposlal na práci navíc za simulaci. Každou chvílí musí začít zvonit budíček. Už je to nějak dlouho. Hodiny jsem na vlastní oči už neviděl nejmíň čtrnáct dní, ale ten moment, kdy ráno zazvoní budíček, poznám na vteřinu přesně. Možná se mi to jen zdá, ale ten zafialovělý flek se snad pořád zvětšuje. Nikomu nemůžu říct, že mě tam srazil Dufko. Na to přesně čekají. Až si budu stěžovat. Seřežou mě.

Konečně! Ten starý zvon nás má budit. Zvláštní je, že mě vlastně už dlouho nebudí. Sám nevím proč, ale vždycky se budím chvilku před šestou. Možná je to způsob, jak se bráním přerušení snů. Prostě se probudím sám o něco dřív.- Dnes jsme měli pečeni - Markita ji rozdávala s takovým zvláštním úsměvem. Jestlipak ji ještě dělá tak dobrou, jak si ji pamatuji. Určitě. Markita vždy dokázala jídlo připravit tak, aby všem chutnalo. Na pozvání k nám na oběd se stávaly fronty. Starý pán každý týden říkával, že takovou pečeni jedl naposledy snad před sto lety.

Vězeňská polévka. 2845 dní snídám tuhle polévku. Je lepší jít do fronty jako poslední, protože první dostávají jen vodu. Ti poslední mají alespoň nějakou šanci dostat kus bramboru, a když je velké štěstí, tak v polévce najít dokonce rybičku. Dřív jsem ty malé kostičky nejedl, ale dnes je dojídám i po těch, kteří je nechávají. Je v nich největší síla, která tak nějak vydrží dlouho v těle. To všechno mě naučil dobrák Leňunka. Teč , když to máme za pár, na něj myslím čím dál častěji. A taky na domov. Asi už se to chýlí delší dobu. Dříve nám propouštěli alespoň nějaké dopisy - nebo jejich části. Ale poslední dva měsíce - nic. Ani čárka. Nevadí, už brzy si to vynahradím. Zajdu na Krčmák - to je takový kopec nedaleko od místa, kde žiju - a tam jim všem odpustím. Mám tam takový strom - buk to je. Lezl jsem na něj již od dětství. Vylezu zase na něj a odpustím jim. Vždy vytrhávali z dopisů ty části, ve kterých nám psali blízcí o dění venku. A ty části, ve kterých nám vyznávali lásku či projevovali podporu. Vedle mě sedí Starý Kocour. Nikdo neví, kdy přišel, takže je tu asi ze všech nejdéle. Je úplně hluchý, jednou mu zapomněli říct, že má vylézt ze šachty a výbuch mu protrhl oba bubínky. Někdy se ho musím zeptat, jak se vlastně jmenuje. Ale teč ne. Už nás volají do řad na nástup.

Vězni jsou tu většinou už dlouho. Je to dávno, co dorazil naposledy nějaký nováček. Takže všichni vědí, co mají dělat. Nástup se někdy protáhne - o to se pak déle pracuje. Dnes se zdá, že jde všechno hladce. Těžit mě naučil taky Leňunka. Byl jsem tu nový a on mi všechno vysvětlil, pomohl mi vyhnout se největším šlamastykám. Tady nemá život vězně větší cenu než zničená sbíječka. Tady vám nikdo chyby neodpustí. Na vlastní oči jsem už viděl smrt tolikrát, že mě ani nedojímá. Ale teč si uvědomuju, že ani poprava už dlouho nebyla. Naposledy popravili nějakého Julku, zjistilo se, že krade v kuchyni jídlo, navíc ho obvinili, že sabotuje práci a měl to sečtené

Něco se mění. Teč to vidím i ve tváři náčelníka. Tváří se nějak ustrašeně. Obyčejně mívá vlasy pečlivě sčesané, ale dnes jako by vše dělal ve spěchu. Košile zmačkaná, čepici nese jen tak v ruce. Spěchá. Vypadá nevyspale - kdyby neměl takové břicho, snad by vypadal i hůř než někteří z nás. Pajdavou chůzí dochvátal až na pódium. Málokdy zahajuje den osobně, většinou to za něj bere někdo z mladších. Ale dnes jich tady není ani polovina. Jen pět důstojníků. Pajdá prý už od malička - snad prý vypadl z vlaku. Chystá se mluvit. Kdosi mu chtěl pomoct zapnout mikrofon, ale on ho rozmáchlým gestem odehnal. Rozpřhl ruce a začal. Řekl něco, čím doslova spustil lavinu událostí.

"Vězni,
tak jsme se přeci jen všichni dočkali!
Nenáviděný režim včera padl!
Vězni,
už nejste vězni", usmál se nesměle.

Zachvátila mě obrovská radost ale trochu i zlost najednou. Nedal jsem to však na sobě znát ani pohybem. Nikdo nezačal jásat. Nikdo nevyhodil lodičku do vzduchu. Nikdo se vítězoslavně nepodíval na ostatní. Všichni vědí, jak zrádná by taková reakce mohla být. Nebylo by to poprvé, co nás podobně provokují. Přesto jsem uvnitř věděl, že dnes to není provokace. Na co si to ale ten bambula hraje? Bylo mi to hned jasné. Chce si zachránit kůži.

"Již brzy budete všichni propuštěni!"
"Lidová revoluce zvítězila!"
"Všichni jste si své vytrpěli. Nyní se můžete radovat! Proč mlčíte? Zrovna vy?"
Hrobové ticho vězňů se přeci jen proměnilo v tichý šum, připravený se při sebemenší příčině okamžitě změnit zpět v hrobové ticho.
"Včera večer Prezident Tukenviši složil demisi!"
"Nová vláda byla ustanovena ještě v noci a jedním z jejích prvních rozhodnutí byla všeobecná amnestie politických vězňů!"
"Vím, že to pro vás mnohdy nebylo lehké, ale věřte, že jsem byl celou tu dobu v duchu s vámi a nyní se s vámi raduji"
"Ať žije svoboda!"Začal skandovat nejprve samotný náčelník, pak se k němu přidali i důstojníci a nakonec i obyčejní bachaři, kteří se začali navzájem objímat a líbat. Pak sestoupil Náčelník mezi vězně a začal jednoho po druhém a každého zvlášť objímat. To už skandovali všichni. Všichni se nechali strhnout tou lavinou štěstí. Mundúry se smísily s uniformami a všichni hlasitě řvali a tancovali.

Výstřel.

V první milisekundě jsem dostal strašný strach - vybavily se mi všechny ty výstřely, které jsem za posední léta slyšel, a co znamenaly. Okamžitě mě ale také napadlo, že snad někdo z vojáků vystřelil radostně do vzduchu. To všechno se mi prohnalo hlavou, než jsem se otočil. Ochrmením jsem zapomněl dýchat. Nad zkrvaveným tělem náčelníka stál jeden z vězňů a v ruce držel revolver. Náčelníkovo pouzdro na zbraň bylo prázdné. Vězeň stál ke mně zády, takže jsem hned nepoznal kdo to je . Nepředstavitelně dlouhou vteřinu bylo úplné ticho. Muži se zastavili přesně v těch polohách, ve kterých je dostihl zvuk rány. Jakoby malíř zachytil celou scénu oslavy na plátno. Jako by někdo vykřikl čaj, rum, bum! Tak všichni ztuhlí stáli tu dlouhou vteřinu. Jen Starý Kocour sám pitoreskně tancoval uprostřed všech, než se zmateně rozhlédl okolo sebe. Pak vězeň pustil revolver a ten s podivným plesknutím dopadl do bahna. V očích všech bylo znát překvapení a úděs. Obzvlášť ale v očích všech vojáků. Ti duchapřítomnější začali sahat po svých vlastních zbraních a hned mířili na ty se kterými se ještě před pár okamžiky objímali jako s bratry. Mezitím se vězeň otočil a ještě než na něj namířila první hlaveň hlasitě vykřikl "Ať žije svoboda". Pak se událo mnoho věcí najednou. Tím vězněm byl to Dahail, jeden z nejmladších vězňů v celém táboře. Byl uvězněn společně se svým starším bratrem Julkou. Budou to dva měsíce co byl Julka popraven. Náčelník osobně tehdy vynesl exemplární rozsudek. Dahail nedostal už šanci nic jiného říct ani vykřiknout, popadli ho dva z uniforem a povalili na zem. Ta tam byla bujará atmosféra oslavy. Vojáci stále na nás míříce se stahovali k pódiu. Byli vyděšeni snad ještě víc než samotní vězni. Někdo zavelel rozchod do baráků. Rozkaz byl paradoxně okamžitě plněn. Ať žije svoboda.


Po této události nás nechali něco přes hodinu v barácích. Byl zmatek, nikdo z vězňů nevěděl, co se bude dít. Nikdo nás nehlídal, přesto se nikdo neopovážil vyjít třeba jen ven. Pak někdo přiběhl se zprávou, že Dahaila někam odvezli - zřejmě do normálního vězení, kde si odsedí další dlouhý trest. My ostatní si prý máme zabalit osobní věci a připravit se, že druhého rána budeme propuštěni.
Po pár hodinách jsem se s ostatními dostavil na výdej osobních věcí, které nám byly zabaveny při příjezdu do věznice. Byl jsem překvapen. Všechno bylo ve stejném stavu jako před sedmi lety. V mojí šrajtofli ještě byl cvaklý lístek na tramvaj s časem jen o pár hodin před tím, než mě sebrali. Dokonce i hotovost tam zůstala. Byla tam dokonce i fotografie manželky. Kolikrát jsem plakal jen proto, že tuhle fotografii nemám. Najednou - teč se všemi těmi civilními věcmi na sobě, se svojí peněženkou, s polobotkami - jsem si připadal tak zvláštně. Poprvé jsem si snad uvědomil, že mě opravdu pustí. Ĺ˝e opravdu zítra uvidím Mariku Ĺ˝e si koupím noviny a švestku u stánku. Ĺ˝e budu jméno - ne číslo. Ĺ˝e se octnu mezi všemi těmi lidmi. Taky jsem si ale musel všimnout, jak moc jsem zhubl. Pásek jsem utáhl o tři dírky dál než je moje bývalá vytlačená dírka. To ale nevadí. Bývalou sílu jistě brzy získám zpět. Do srdce se mi znovu nalil život . Najednou jsem měl tolik energie. Všichni, všichni kolem mě zářili štěstím a radostí. Bojím se to vyslovit, ale byl jsem opravdu šťastný a to mě to nejlepší mělo teprve čekat. Ach jak já se těšil domů a teč, když už to bylo tak blízko a tak, reálné těšil jsem se snad ještě víc. Nechtěl jsem tu zůstávat ani o vteřinu déle než bylo nutné. Už abych byl v náruči své ženy.

V takovém duchu probíhal celý ten úžasný den. Nejednou mě napadlo, že jestli všechno to utrpení je vykoupeno takovým blahem .. tak, že to za to snad i stálo.
Nebylo nás kde ubytovat. Tak jsme museli spát v barácích. Požádali nás o to. Požádali! Všichni si lehli na svoje staré postele. Na některých ale bylo vidět, že by raději spali venku nebo dokonce u brány tábora snad z pošetilého strachu, že nás přes noc někdo zamkne a vše se to rozplyne.

Večer jsem dlouho nemohl usnout. Přemýšlel jsem, co všechno zítra udělám. Bude toho opravdu hodně. Nakonec mě ale únava přemohla a já usnul. Dokonce i moje žebra se přes den jakoby zázračně uzdravila a já je teč téměř necítil.

Zdál se mi stejný sen jako každou z těch 2844 nocí, co jsem tu. Sen, ve kterém se objímám se svojí milovanou ženou. Povídáme si. Já jí vyprávím, jaký jsem měl den. Ona mě zase, jak zlobily děti, kdo si kde rozbil koleno a podobně. Máme oběd. Pak přiběhnou děti a já jim povídám pohádku. Když odcházím, vždy žadoní abych zůstal. Vždy to chci udělat, ale nakonec stejně odejdu. Tak jim alespoň slíbím, že zítra přijdu zas.

Tentokrát opravdu přijdu!

Ráno jsem se probudil minutu před šestou. V místnosti už bylo živo. Bývalí spoluvězni si navzájem vykládali, co všechno dnes udělají. Jak se naloží do vany, jak si koupí buřta a ještě spoustu dalších požitků, které si tak dlouho nemohli dopřt. Na všech byla cítit určitá netrpělivost ale i nervozita. Někdo se s někým dohadoval, jestli budou příbuzní čekat před bránou, nebo jestli je pustí dokonce dovnitř. Nakonec se všichni shodli na tom, že před bránou. Pustit nás měli až v osm. Myslel jsem, že ty poslední dvě hodiny nepřečkám. Trénoval jsem tedy zavazování tkaniček, nevím jak je to možné, ale úplně jsem ten grif díky vězeňským bufům na suchý zip zapomněl. Tkaničky nám do bot nedávali, abychom se na nich snad nemohli oběsit.

Nakonec nás povolali do hlavního štábu. Byla to velká betonová budova nedaleko vjezdové brány. Po skupinkách nás volali do menší kruhové místnosti. Nikdy jsem tam předtím nebyl a docela mě překvapilo, že uprostřed něčeho tak hranatého jsou kruhové místnosti. Stál tam starší muž. Představil se jako Hardma Lukovski. Byl náměstkem nového ministra vnitra a osobně mi gratuloval ke svobodě. Pak se ale zamračil a všechny v zájmu státu požádal, abychom o dění za zdmi tábora nikde nevykládali, alespoň dokud nebude všechno urovnáno. Přišlo mi to divné, ale nechtěl jsem se zdržovat a už vůbec jsem nestál o potíže, takže jsem i s ostatními přísahal. Pak už nás konečně dovedli k bráně.

Pohled, který se mi naskytl, mi nejprve vyrazil dech, ale hned na to jsem se musel začít smát. Za mřížemi velké příjezdové brány, se již tlačil dav všech možných příbuzných, z nichž někteří se již objímali se svými tak dlouho postrádanými manželi, syny a bratry. Vytvářeli u toho nevídaný hluk a rámus. Ve vzduchu se mísily radostné výkřiky se šťastnými vzlyky žen, ale i mužů. Prošel jsem poslední kontrolou. Mladík si mě odškrtl v nějaké knize a přtelsky na mě mrkl.
"Jste volný"

Byl jsem volný . Bylo to tak. Okamžitě jsem se rozběhl do davu a začal hledat někoho, koho bych poznal. Volal jsem. Ale ani po několika minutách jsem nikoho v davu nenašel. Nakonec jsem se prokousal až na jeho samotný vnější okraj. Pak jsem uslyšel svoje jméno. Byl to hlas strýčka Ondřeje. Nejprve jsem se marně rozhlížel a nikoho neviděl. Pak jsem ho ale spatřil , jak stojí kousek opodál a volá mě. Vedle něj stála jakási mladá žena. Rozběhl jsem se k nim.

"Aniši!" Vzlykal znovu a znovu strýček Ondřej když jsem ho objímal. Vůbec se nezměnil. Snad měl jen ještě trošku méně vlasů, než jak si ho pamatuji.
"Ubohý Aniši" Pak mě odtáhl a podíval se na mě.
"Jsi to ty. "Prohlásil s úsměvem.
"A svojí dceru nepozdravé?"
Nebyl jsem schopen slova. Jak jsem ji mohl nepoznat? Byla to Anna, moje dcera.
"Anno, ty ses ale změnila. Vůbec bych tě nepoznal" Zajíkal jsem se a přitáhl ji k sobě. Nejprve jako by se dokonce objetí bránila, ale potom se nechala a jen tiše vydechla. "Tatínku".
"A kde jsou ostatní? Kde je Marika?" Zeptal jsem se konečně na to, co mi vrtalo hlavou už od první chvíle, kdy jsem strýčka spatřil. Ondřejovi najednou zmizel radostný úsměv z tváře. Zvážněl.
"Aniši? Ty to nevé? Tys nečetl ty dopisy?"
"Ne, poslední dobou jsme žádné dopisy nedostávali" odpověděl jsem, ale sotva jsem se vnímal.
"Co je? Co mám vědět, strýčku? Anno? Proč se tak tváříte. Stalo se snad něco?"
"Marika je mrtvá, Aniši. Zemřela teprve před měsícem. Měla rakovinu. Zjistili to až na poslední chvíli. Už se nedalo nic dělat."
Svět se mi v tu chvíli zastavil. Ohromný šok, pak bezmocnost a nakonec mě ovládl šílený vztek. Jak mi tohle mohl Bůh udělat. Jeden měsíc! Vzpomněl jsem si na Leňunku. Rozplakal jsem se. Musel jsem si sednout. Strýček se mě snažil utěšovat, ale já ho nevnímal. Nechápal jsem to. Jak se to mohlo stát? Celé ty roky jsem o Marice snil. Každou noc. Bože, jak já ji miloval. Ještě dnes ráno jsem myslel že ji konečně uvidím. Seděl jsem tam dlouho, ale nevím jak moc dlouho. Já čas nevnímal. To, že to bylo dlouho, mi řekla dcera až o mnoho let později.

Ostatní členové rodiny byli naštěstí v pořdku. Setkal jsem se se svoji sestrou a o den později s mladším synem i s maminkou. V noci jsem ale nemohl spát. Měl jsem noční můry a bolela mě žebra.

Z Maričiny smrti jsem se dlouho nemohl vzpamatovat. Až po mnoha dlouhých letech jsem dokázal Bohu odpustit. Bylo to v době , kdy už jsem nedokázal lézt na stromy.

Dnes už se za ní znovu těším. Těším se na další vysvobození, na další amnestii. Těším se až ji uvidím a konečně ji řeknu, že ji miluji.
A těším se, až se mi každou - každičkou noc - přestane zdát
o věznici.



Aktualizováno Neděle, 12 Listopad 2017 23:29 Přečteno: 2846 krát