Rubriky

· Články
Když to máme černé na černém PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Čtvrtek, 12 Červen 2008 00:58


AnimatoJe půl osmé večer a já vcházím do nenápadného průchodu zejícího z řady vánočně vyzdobených výloh navoněné pražské třídy Na Příkopech. Dnes stejně jako každý den v týdnu se tady bude hrát divadlo. Ne ledajaké. Nás, herce, tady platí hlavně za to, že nejsme vidět.


Okénko pokladny s velkým nápisem "Animáto - Black light theater" míjím bez povšimnutí. Mířím totiž do vzdálenějšího vchodu, který skrývá šatnu účinkujících. Dveře jsou pootevřené, a tak vcházím. Malinkatá místnost je narvaná různými policemi, věšáky a skříňkami, které všechny doslova přetékají těmi nejzvláštnějšími rekvizitami a kostýmy. V záplavě barevných trubek, ponorek, mozků, nohavic a rukavic se tak úplně ztrácí několik živých duší, které teď pohodlně usazeny v postarším gauči sledují můj očekávaný příchod. V rychlosti vypočítávám, že včetně mě se v útulné šatně nachází dohromady sedm lidí. Na můj pozdrav odpoví sborovým zabručením a dál se věnují hovoru. Místnost je tak plná, že mi trvá několik vteřin, než najdu místo, kam bych se mohl posadit. Půlka jedné židle se přece jen najde, a tak si v podstatě sedám. "Tak co dnes probereme?" ptá se mě vysoký tmavovlasý Michal, když shodím batoh. Odpovídám, že to nechám na něm a vzápětí tak jako všichni ostatní zvedám nohy, protože někdo z herců zapnul vysavač. "Máme asi ještě hodinu do začátku představení. Tak co třeba svítící bulvy?" navrhne Michal a začne se soukat ze svého zastrčeného křesílka.

Michal mě tady v divadle zaučuje jako svoji novou alternaci. Černoherectví je zvláštní druh divadla, ve kterém jsou herci oblečeni do tmavého hábitu tak, aby před černým pozadím nebyli vidět. V neviditelných rukou pak takzvaní "čerňáci" třímají všemožné rekvizity a figuríny, které pro diváky zdánlivě levitují v prostoru.

"Takhle si to natoč a ten kabel drž v pravý ruce," vysvětluje mi Michal manipulaci s obrovskou sádrovou napodobeninou oční bulvy, v níž je zabudovaná malá baterka tak, aby oko svítilo. Představení je pro herce plné menších technických úkolů a detailů, které neznalý divák nemůže nikdy postřehnout. Výprava představení čítá desítky rekvizit, z nichž každá má v přesný čas své přesné místo. Kdyby se náhodou stalo, že někdo z účinkujících v průběhu představení nenajde potřebnou rekvizitu přesně tam, kde má být, nemá žádnou šanci ji v časové tísni a všudypřítomné tmě najít.

"Tak pouštím," oznamuje Michal z pod pultu osvětlovačů, že mi pustí hudbu, abych si mohl choreografii s bulvou zkusit se vším všudy. Vybíhám tedy ze svého dosavadního úkrytu a pokouším se točit s bulvou tak, jak mi můj učitel vysvětloval. Když svůj krátký výstup ukončím efektním obloučkem a rychlým ústupem ze scény, vysílám ihned tázavý pohled směrem k Michalovi. "Docela dobrý. Jen nezapomínej, že s tím světlem nesmíš osvítit jiný čerňáky. Musí to mířit víc nahoru, jak jsem ti říkal," připomíná. "Tak to dneska pojedeš, jo?" Kývám hlavou, jako že si věřím, "že to dám" a následuji Michala zpět do šatny.

Vzhledem k tomu, že se tady v Animatu hraje to samé představení už asi patnáct let, neexistují tu v podstatě žádné zkoušky. Každý nový "čerňák" se všechno musí naučit za letu. Když přijde večer do divadla, tak mu starší kolegové před představením vysvětlí jednu dvě nové věci a ty si poprvé naostro vyzkouší až před diváky. Procento úkonů, které dělá nováček se tak stále zvyšuje, až jednoho dne hraje docela sám. Výhoda černého divadla je v tom, že při představení může klidně chodit po jevišti a sledovat, jak se co dělá a při tom jej nikdo z hlediště neuvidí.


Ne všichni herci jsou ale neviditelní. V představení vystupují i dva opravdoví herci, kteří jsou vidět od hlavy až k patě. Věčně› usměvavý Petr herectví studuje a jeho dnešní partnerka Evička se zase učí ve škole tanci. Vůbec je mezi účinkujícími mnoho studentů herectví, kteří působením v Animatu spojují brigádu s užitečnou hereckou praxí.

"To bude dneska zase průšvih," běduje Petr a připravuje si prošedivělou paruku, která ho má učinit rozklepaným staříkem. "Doufám, že mě zase někdo nebodne "výkrytem" do oka jako minule,"směje se a připomíná karambol ze včerejška. Opravdu, o srážky a jiné nepříjemnosti není v zákulisí ani na jevišti nouze. Střety dvou lidí, kteří po kolizi tvrdí, že jeden druhého vůbec ve tmě a černém převleku neviděli jsou na denním pořádku. O to víc, když je na scéně někdo, kdo tam vlastně vůbec být nemá. Například nově se zaučující čerňák.

Animato"Máš už přípravu?" ptá se mě Michal a ukazuje si na hodinky. "Jo jo, už jdu na to," odpovídám a mizím zpět na jeviště. Je potřeba přichystat si několik rekvizit tak, aby byly dokonale v pohotovosti pro pozdější použití. Pro mě to znamená pověsit na lanko rám obrazu, dát na své místo plynovou masku a helmu, zkontrolovat přichycení autobusové zastávky, přilepit vlasy na bulvu a správně natočit ciferník hodin. Jen z tohoto krátkého výčtu lze snadno pochopit, jaké drobnosti patří do scénáře mé role.

Když se vracím do šatny, zhasíná už jeden z osvětlovačů jeviště a sál se pomalu začíná plnit diváky. Do začátku představení zbývá sice ještě víc jak dvacet minut, přesto začínám cítit lehkou nervozitu. Za případné chyby hrozí totiž účinkujícím vysoké pokuty. Herci mezi sebou vedou živý hovor, a tak se přidávám, abych přišel na jiné myšlenky. Jeden ze služebně nejstarších členů souboru fousatý smíšek Baky právě vypráví historku, jak kdysi přišla na představení asi dvacetičlenná skupina Japonců s rezervacemi do konkurenčního čeerného divadla z Národní třídy. Místní majitel a principál v jedné osobě se prý nijak nerozpakoval: Ujistil je, že jsou na Národní třídě a prodal jim lístky k nám.

Ve smíchu takřka zaniká první zazvonění, což je pro mne signál, abych se začal převlékat do svého kostýmu. Nejprve si navlékám kalhoty, které mi stejně jako všechny další části obleku ušili z černého sametu na míru. Následuje velmi volná mikina s dvěma obrovskými kapsami, v nichž se skrývá pár černých rukavic a veliká kukla. Tu si pečlivě nasazuji na hlavu tak, abych měl síťku pro oči opravdu před očima. Když se ujistím, že mi burka sedí tak jak má, odhrnuji kuklu z obličeje jako hledí, abych se naposledy pořádně nadechl. To, že v zákulisí ani na jevišti není ve tmě nic vidět, platí s nasazenou kuklou dvojnásob. Navíc je v celém obleku po chvilce hraní pekelně horko. Podat v takových podmínkách slušný výkon, tak není žádná sranda.

Zvonek zvoní podruhé. Moje nervozita stoupá k vrcholu. Vylézám z šatny a zaujímám svoji pozici. I ostatní už zmlkli a každý se soustředí na začátek představení. Do levé ruky mi kdosi podává molitanovou rekvizitu a já ji držím nad hlavou, tak jak mi kdysi Michal vysvětloval. Zbývá posledních pár okamžiků, abych si naposledy v rychlosti v hlavě projel všechny úkony, které mě čekají v následujících vteřinách. "Víš, co máš dělat?" ujišťuje se Michal, který stojí za mými zády a jistí mě pro případ, kdybych něco zapomněl. Přisvědčím.

Zvonek zvoní potřetí. Opona stoupá. Hudba začíná hrát a já doufám, že dnes nic nezkazím.

Aktualizováno Pátek, 09 Únor 2018 16:16 Přečteno: 116 krát
 

Váš komentář


Security code
Jiný obrázek

Poslední komentáře

  • Vlastníci českých médií

    Helena 13.11.2015 13:12
    já za tyhle informace taky děkuju...veřejn oprávní TV taky někdo ...

    Číst dále...

     
  • Na stará kolena

    Helena 13.11.2015 12:49
    to je teda síla!!! uplně se tak vidim :-(

    Číst dále...

     
  • Dokola

    Helena 13.11.2015 12:46
    moooc hezká básnička, hlavně ten začátek!

    Číst dále...