Rubriky

· Články
Když to máme černé na černém PDF Tisk Email
Napsal uživatel Administrator   
Čtvrtek, 12 Červen 2008 00:58


AnimatoJe půl osmé večer a já vcházím do nenápadného průchodu zejícího z řady vánočně› vyzdobených výloh navoně›né pražské třídy Na Příkopech. Dnes stejně› jako každý den v týdnu se zde bude hrát divadlo. Ne však ledajaké. Nás herce tady platí vesmě›s za to, že nejsme vidě›t.


Okénko pokladny s velkým nápisem "Animáto - Black light theater" míjím bez povšimnutí. Mířím totiž do vzdáleně›jšího vchodu, který skrývá šatnu účinkujících. Dveře jsou pootevřené, a tak vcházím. Malinkatá místnost je narvaná různými policemi, v웹áky a skříňkami, které všechny doslova přetékají tě›mi nejzvláštně›jšími rekvizitami a kostýmy. V záplavě› barevných trubek, ponorek, mozků, nohavic a rukavic se tak úplně› ztrácí tě›ch ně›kolik živých duší, které teč pohodlně› usazeny v postarším gauči sledují můj očekávaný příchod. V rychlosti vypočítávám, že včetně› mě› se v útulné šatně› nachází dohromady sedm lidí. Na můj pozdrav odpoví sborovým zabručením a dál se vě›nují družnému hovoru. Místnost je tak plná, že mi trvá ně›kolik dlouhých vteřin, než najdu místo, kam bych se mohl posadit. Půlka jedné židle se přece jen najde, a tak si v podstatě› sedám. "Tak co dnes probereme?" ptá se mě› vysoký tmavovlasý Michal, když shodím batoh. Odpovídám, že to nechám na ně›m a v zápě›tí tak jako všichni ostatní zvedám nohy, neboť ně›kdo z herců zapnul vysavač. "Máme asi ještě› hodinu do začátku představení. Tak co třeba svítící bulvy?" navrhne Michal a začne se soukat ze svého zastrčeného křesílka.

Michal mě› tady v divadle zaučuje jako svoji novou alternaci. černoherectví je zvláštní druh divadla, ve kterém jsou herci oblečeni do tmavého hábitu tak, aby před černým pozadím nebyli vidě›t. V neviditelných rukou pak takzvaní "čerňáci" třímají všemožné rekvizity a figuríny, které pro diváky zdánlivě› levitují v prostoru.

"Takhle si to natočé a ten kabel držé v pravý ruce," vysvě›tluje mi Michal manipulaci s obrovskou sádrovou napodobeninou oční bulvy, v níž je zabudovaná malá baterka tak, aby oko svítilo. Představení je pro herce plné menších technických úkolů a detailů, které neznalý divák nemůže nikdy postřehnout. Výprava představení ěítá desítky rekvizit, z nichž každá má v přesný čas své přesné místo. Kdyby se náhodou stalo, že ně›kdo z účinkujících v průbě›hu představení nenajde potřebnou rekvizitu přesně› tam, kde má být, nemá pražádnou šanci ji v časové tísni a všudypřítomné tmě› najít. "Tak pouštím," oznamuje Michal z pod pultu osvě›tlovačů, že mi pustí hudbu, abych si mohl choreografii s bulvou zkusit se vším všudy. Vybíhám tedy ze svého dosavadního úkrytu a pokouším se točit s bulvou tak, jak mi můj učitel vysvě›tloval. Když svůj krátký výstup ukoněím efektním obloučkem a rychlým ústupem ze scény, vysílám ihned tázavý pohled smě›rem k Michalovi. "Docela dobrý. Jen nezapomínej, že s tím svě›tlem nesmé osvítit jiný čerňáky. Musé to mířit víc nahoru, jak jsem ti říkal," připomíná mi Michal. "Tak to dneska pojedeš, jo?" Kývám hlavou, jako že si vě›řím, "že to dám" a následuji Michala zpě›t do šatny.

Vzhledem k tomu, že se tady v Animátu hraje to samé představení už asi patnáct let, neexistují tu v podstatě› žádné zkoušky. Každý nový "čerňák" se všechno musí naučit takříkajíc za letu. Když přijde večer do divadla, tak mu starší kolegové před představením vysvě›tlí jednu dvě› nové vě›ci a ty si poprvé naostro vyzkouší až před diváky. Procento úkonů, které dě›lá nováček se tak stále zvyšuje, až jednoho dne hraje docela sám. Výhoda černého divadla je v tom, že při představení může klidně› chodit po jevišti a sledovat, jak se co dě›lá a při tom jej nikdo z hlediště› neuvidí.


Ne všichni herci jsou ale neviditelní. V představení vystupují i dva opravdoví herci, kteří jsou vidě›t od hlavy až k patě›. Vě›ěně› usmě›vavý Petr herectví studuje a jeho dnešní partnerka Evička se zase učí ve škole tanci. Vůbec je mezi účinkujícími mnoho studentů herectví, kteří působením v Animátu spojují brigádu s užitečnou hereckou praxí.

"To bude dneska zase průšvih," bě›duje Petr a připravuje si prošedivě›lou paruku, která ho má učinit rozklepaným staříkem. "Doufám, že mě› zase ně›kdo nebodne výkrytem do oka jako minule,"smě›je se a připomíná úsmě›vný karambol ze včerejška. Opravdu, o srážky a jiné nepříjemnosti není v zákulisí ani na jevišti nouze. Střety dvou lidí, kteří po kolizi tvrdí, že jeden druhého vůbec ve tmě› a černém převleku nevidě›li jsou na denním pořdku. O to víc, když je na scéně› ně›kdo, kdo tam vlastně› vůbec být nemá. Například nově› se zaučující čerňák.

Animato"Máš už přípravu?" ptá se mě› Michal a ukazuje si na hodinky. "Jo jo už jdu na to," odpovídám a mizím zpě›t na jeviště›. Je potřeba přichystat si ně›kolik rekvizit tak, aby byly dokonale v pohotovosti pro pozdě›jší použití. Pro mě› to znamená pově›sit na lanko rám obrazu, dát na své místo plynovou masku a helmu, zkontrolovat přichycení autobusové zastávky, přilepit vlasy na bulvu a správně› natočit ciferník hodin. Jen z tohoto krátkého výětu lze snadno pochopit, jaké drobnosti patří do scénáře mé role.

Když se vracím do šatny, zhasíná už jeden z osvě›tlovačů jeviště› a sál se pomalu začíná plnit diváky. Do začátku představení zbývá sice ještě› více jak dvacet minut, přesto začínám cítit lehkou nervozitu. Za případné chyby hrozí totiž účinkujícím vysoké pokuty. Herci mezi sebou vedou živý hovor, a tak se přidávám, abych přišel na jiné myšlenky. Jeden ze služebně› nejstarších ělenů souboru fousatý sméek Baky právě› vypráví historku, jak kdysi přišla na představení asi dvacetičlenná skupina Japonců s rezervacemi do konkureněního černého divadla z Národní třídy. Místní majitel a principál v jedné osobě› se prý nijak nerozpakoval.Ujistil je, že jsou tu na Národní třídě› správně› a prodal jim lístky k nám.

Ve vlně› smíchu takřka zaniká první zazvoně›ní, což je pro mne signál, abych se začal převlékat do svého kostýmu. Nejprve si navlékám kalhoty, které mi stejně› jako všechny další ěásti obleku ušili z černého sametu na míru. Následuje velmi volná mikina s dvě›ma obrovskými kapsami, v nichž se skrývá pár černých rukavic a veliká kukla. Tu si pečlivě› nasazuji na hlavu tak, abych mě›l síťku pro oči opravdu před očima. Když se ujistím, že mi burka sedí tak jak má, odhrnuji kuklu z obličeje jako hledí, abych se naposledy pořdně› nadechnul. To, že v zákulisí ani na jevišti není ve tmě› nic vidě›t, platí s nasazenou kuklou dvojnásob. Navíc je v celém obleku po chvilce hraní pekelně› horko. Podat v takových podmínkách slušný výkon tak není žádná sranda.

Zvonek zvoní podruhé. Moje nervozita stoupá k vrcholu. Vylézám z šatny a zaujímám svoji pozici. I ostatní už zmlkli a každý se soustředí na začátek představení. Do levé ruky mi kdosi podává molitanovou rekvizitu a já ji držím nad hlavou, tak jak mi kdysi Michal vysvě›tloval. Zbývá posledních pár okamžiků, abych si naposledy v rychlosti v hlavě› projel všechny úkony, které mě› čekají v následujících vteřinách. "Vé, co máš dě›lat?" ujišťuje se Michal, který stojí za mými zády a jistí mě› pro případ, kdybych ně›co zapomně›l. Přisvě›děím.

Zvonek zvoní potřetí. Opona stoupá. Hudba začíná hrát a já doufám, že dnes nic nezkazím.

Aktualizováno Úterý, 06 Listopad 2012 09:31 Přečteno: 7518 krát
 

Váš komentář


Security code
Jiný obrázek

Poslední komentáře

  • Vlastníci českých médií

    Helena 13.11.2015 13:12
    já za tyhle informace taky děkuju...veřejn oprávní TV taky někdo ...

    Číst dále...

     
  • Na stará kolena

    Helena 13.11.2015 12:49
    to je teda síla!!! uplně se tak vidim :-(

    Číst dále...

     
  • Dokola

    Helena 13.11.2015 12:46
    moooc hezká básnička, hlavně ten začátek!

    Číst dále...