Miko

Bylo ráno. Vítr hrál rezavé melodie na okap nízkého domku. Snad byla zima, člověk to tak nějak poznal podle vůně vzduchu a podle barvy světla všude kolem. Po sněhu však ani památky, dokonce se zdálo, že přes noc pršelo. Slunce pomalu stoupalo mezi kmeny několika nedalekých stromů a v malém přístřešku před domem spal za mříží pes. Oddechoval a od čumáku mu odkapávaly kulaté obláčky páry. Za okny onoho domku to žlutě svítilo. Bylo doslova cítit to teplo, které si lidé uvnitř pracně udržovali.

Najednou se dveře domku s cvaknutím otevřely. Vyšla dívka. Zavřela za sebou a elegantně sestoupila ze tří schůdků, které tvořily terasku přede dveřmi. Byla krásná. Tmavé vlasy jí rozpustile vlály ve větru a občas, vlastně docela často, jí tak vklouzly do tváře. Musela si je proto stále sčesávat rukou na stranu. Jiskra v jejích očích prozrazovala inteligenci a energii mládí. V ruce nesla misku s jídlem pro psa. Ten již od chvíle, kdy uslyšel cvaknutí dveří, netrpělivě větřil snídani. Dívka oblečená jen do slabého svetříku se sehnula k zámečku na kleci a odemkla ji. Pes se radostně pustil do jídla. Dívka svého mazlíčka ještě krátce podrbala za ušima, potom vstala a zamkla mříž. Tvářila se zamyšleně.

Pak sebou najednou trhla. Zaslechla svoje jméno. Hlas ale patřil někomu, kdo tu vůbec neměl být. Dech se jí zatajil, když spatřila svého chlapce, jak stojí na cestě a usmívá se. Byl vysoký a štíhlý, vypadal velmi mladě, možná osmnáct let. Usmíval se, ale jeho oči se zvláštně třpytily.

Miko studoval v Helsinkách, sem do vsi jezdil za svou láskou nejčastěji jednou za měsíc.

Včera večer odjel...

"Miko co tady děláš? Jak ses tu vzal?" vykoktala ze sebe s neskrývaným překvapením. Stála tam a vlasy se jí divoce zmítaly ve větru.

"Přišel jsem," odvětil jednoduše a přesto nějak zvláštně. Vítr se při jeho slovech uklidnil, najednou bylo teplo.

"Přišel jsem se rozloučit. Náš autobus havaroval. Dovolili mi, abych se s tebou rozloučil."

Oba stáli stále tak, jako když se poprvé spatřili. Několik dlouhých metrů od sebe a hleděli si do očí.

"Tohle je sen, viď Miko?"

Přikývl.

"Ráno si z něj nebudeš nic pamatovat, snad jen ten pocit... víš .. miloval jsem tě."

"Já tebe taky," odvětila a zalapala po dechu, jak se jí úzkostí sevřelo hrdlo. Procházelo to celým tělem, úzkost ji zatlačila jazyk až hluboko do krku. Chtěla se rozběhnout a obejmout ho. Nikam ho nepustit, ale prostě nemohla. Snad to částečně i chápala. Usmál se... Oba se láskyplně usmívali.

Otevřela oči. U hlavy jí tikal budík. Byla tma, čtyři hodiny ráno. Měla zvláštní pocit. … "Miko ?" zeptala se.

Ticho.

Zakroutila sama nad sebou hlavou a znovu usnula.