Bez šance

"Tak to je opravdu smůla. ...zrovna brzdy," zakroutil nepatrně hlavou lehce prošedivělý velmi vrásčitý muž sedící spolu s mladším kolegou na nízké lavičce uprostřed světlem zalité kruhové místnosti.

Druhý muž, který právě dovyprávěl jakýsi příběh, dlouze vydechl. Jeho ušlechtilou tvář ošklivila hluboká jizva táhnoucí se skrz mladý obličej.

Tu se naproti jejich lavičce otevřely nenápadné bílé dveře a do místnosti vešel od pohledu nervózní mladík. Sotva překročil práh místnosti, dveře se za ním bez hlesu zavřely.

"Á, nový případ!" uvítal ho s úsměvem starší z dvojice.

"Jsem tu správně v čekárně, prosím?" otázal se nově příchozí s těžko předstíraným sebevědomím.
"To jste," uklidnil jej starší muž a gestem ho pozval na lavičku.
Mladík se krátkým pohledem ubezpečil, že ani druhému muži nebude vadit, když si přisedne a váhavou chůzí došel k lavičce. Oba muži mu udělali místo mezi sebou.
"Tak jak jste se sem dostal vy?" oslovil jej starší z dvojice ihned, jak dosedl.
"Já?" podíval se trhaně na oba muže, jakoby překvapen tím, že je někdo zvědav na jeho osobní záležitosti.
"Některé příběhy bývají velmi zajímavé," usmál se mladší muž a dlouze si nově příchozího prohlížel. Zblízka vypadal ještě mladší. Téměř jako chlapec.

Mladík chvilku přemýšlel. Oba muži si jej zkoumavě měřili.
"Nevím jistě," přiznal omluvně, ale přece s námahou začal vzpomínat:
"Byla tma."
"A pršelo." snažil se odhadnout situaci netrpělivě mladší muž.
Mladík se zdál být jeho pokusem zaskočen. Odpověděl velmi pomalu - téměř po slabikách. Jako by v cizím jazyce vyslovoval nějaké velmi složité slovo, jehož významem si navíc není zcela jist: "Ne, nepršelo."
"Bylo mi teplo," dodal pak již mnohem jistěji.
"Plaval jsem."
"Plaval?" podivili se oba muži takřka zároveň.

"Ano, přesně tak," odvětil důrazně. Tak důrazně, až oba pochopili, že si nepřeje být dále ve svém výkladu vyrušován, a tak se více neptali. Jen upřeně hleděli do jeho andělsky dětské tváře.
Přimhouřil oči a soustředěně pokračoval: "Najednou se ale odněkud prodral paprsek světla. Pamatuji si, že mne to velmi překvapilo. Světlo bylo tak prudké. Snažil jsem se mu vyhnout, ale marně. Hledalo mne."
Mladík se na chvilku odmlčel. Oba muži by jej nejradši popohnali, aby vyprávěl ihned dál, ale neodvažovali se jej jakkoli přerušovat.
"Nakonec se světlo samo částečně zaclonilo. Vše kolem mne se začalo zvláštně chvět a já uslyšel tlumený zvuk. Pak se cosi hnulo a já ucítil mezi prsty proud. Táhlo mne to k onomu světelnému bodu. Nemohl jsem nic dělat. Proud byl nad moje síly. Snažil jsem se uplavat, ale věřte mi, nešlo to."
Mladík si poposedl a protáhl si nohy.
"Potom jsem narazil do něčeho chladného. Přitahovalo mne to stále silněji. Z hrůzou jsem zjistil, že mi ta věc požírá ruku. Byla tak studená. Pokoušel jsem se bránit, ale byl jsem proti ní naprosto bezmocný. Nakonec ruka nevydržela a s prasknutím se utrhla."
Oba muži vypadali zděšeně.
"Necítil už jsem nic než strašnou bolest. Byl jsem bezmocný. Dusil jsem se a z těla se mi trhaly kusy kůže. Polykal jsem vlastní krev a ohromný tlak mi drtil hlavu."
"Víc si nepamatuji."
Posluchači byli v šoku. Ani jeden však vyprávění příliš nevěřil.

Několik dlouhých vteřin potom mlčeli.
"Kolik vám tehdy bylo?" odvážil se konečně promluvit mladší muž.
"Bylo mi jedenáct týdnů."