Opravdu Velký požár Londýna
Mohl za to pekař
Jak už to tak bývá, původcem tak gigantického neštěstí, které o střechu nad hlavou připravilo jednu šestinu tehdejších Londýňanů, byla na první pohled úplná drobnost. Královský pekař zapomněl uhasit oheň ve své peci.
Nešťastný hrdina a původce požáru se jmenoval Thomas Farriner. Jeho dům, v němž krátce po půlnoci v sobotu 2. září začalo hořet, stál v nenápadné ulici Pudding Lane nedaleko slavného London Bridge. Plameny přeskočily z pece na palivové dříví vedle a pak už se snadno šířily dál po celém domě. Sám Farriner stihl se svojí rodinou utéci. Byl sice uvězněný v patře, ale podařilo se mu vyšplhat do okna vedlejšího domu. Na odvážný kousek si netroufla jen jeho stará hospodyně, která svůj strach zaplatila životem.
Londýn hořel jako nic
Uličky Londýna byly v 17. století úzké a křivolaké. Většina domů byla ze dřeva a slámy a když dostaly příležitost, hořely jako papír. Středověké město, které je jinak známé svojí deštivostí, mělo navíc za sebou dlouhé a nebývale suché léto a v osudnou sobotu vál velmi silný východní vítr. Všechny tyto faktory přispěly k tomu, že se oheň šířil rychleji, než by kdo čekal.
Podcenění požáru
Přesto by však oheň nemusel dosáhnout tak katastrofických rozměrů. Stačilo, aby starostou Londýna nebyl omezený a nerozhodný muž jménem Thomas Bloodworth. Když se požár rozšířil na několik okolních domů, začali zkušenější hasiči uvažovat o tom, že by bylo lepší raději zbourat okolní budovy, aby se oheň nemohl šířit dál směrem ke skladu papíru. Přivolali proto starostu, který měl pravomoc o demolici rozhodnout.
Proti bourání domů samozřejmě protestovali jejich majitelé, kterým se Bloodwortha podařilo přesvědčit o tom, že situace zdaleka není tak vážná, jak vypadá. Demolici odmítl s alibistickým argumentem, že nejsou přítomni majitelé vytypovaných domů, a proto nemůže o jejich zbourání rozhodnout. Při odchodu prý ještě cynicky dodal: „Ať se na to vymočí nějaká ženská!“.
Rozhodnout musel král
Do sobotního rána hořelo už 300 domů a situace začala být nezvladatelná. Lidé v panice vynášeli cennosti ze svých domů a převáželi je na druhou stranu řeky, protože plameny podpořené silným větrem se šířily stále rychleji. V té době byl o požáru informovaný už i král Karel II., který rychle rozhodl o co nejrychlejší demolici domů v bezprostřední blízkosti požáru.
Katedrála shořet neměla
I přesto, že se demolic král osobně zúčastnil, oheň se šířil dál. Největší velikosti dosáhl v úterý, kdy ohnivé jazyky začaly olizovat už i katedrálu svatého Pavla. Lidé v domnění, že kamenná stavba chrámu je to nejbezpečnější místo, sem celé dva dny nosili své cennosti. Jejich naděje však vzplála stejně jako všechny domy předtím. Katedrála napěchovaná vzácnými obrazy, knihami a dalšími uměleckými díly a cennými předměty během dne a následující noci do základů vyhořela.
Utišení větru i požáru
Situace se zlepšila až 4. den požáru, kdy konečně přestal foukat vítr a kdy se oheň konečně začal zastavovat o ruiny předem zbouraných domů. Konečný účet požáru se podle odhadů vyšplhal na 10 milionů liber a oheň si podle historiků pravděpodobně vyžádal stovky životů. Ačkoli některé dobové prameny hovoří jen o 9 obětech.
Nový Londýn
Vzhledem k tomu, že požár zničil domy na ploše přes 250 000 metrů čtverečních, bylo potřeba prakticky celé město vybudovat znovu. Původní záměr postavit ulice moderněji a geometricky souměrně se nepodařilo prosadit, a tak je dnešní Londýnské City více méně kopií toho středověkého. Rekonstrukce však trvala 50 let a například obnovená katedrála svatého Pavla byla dokončena až roku 1712.
Vše zlé však přináší i něco dobrého. Díky požáru se zastavilo šíření velkého moru, který se Londýnem do roku 1666 šířil a měl v té době na kontě už 100 000 mrtvých. Nové domy navíc už raději stavěli z méně hořlavých materiálů a město tak napříště bylo méně náchylné ke vzplanutí.
Článek byl pod mým jménem publikován na serveru Novinky.cz
Martin Tyburec
Příspěvky