Jak Američané zavřeli brettonwoodské „zlaté okno“

Kurzy světových měn, tak jak je dnes známe z vývěsních štítů směnáren, nestoupaly a neklesaly odjakživa. Od konce druhé světové války až do 15. srpna 1971 byly kurzy mezi jednotlivými měnami pevně stanovené a byly přes americký dolar fixně navázané na zlato. Určoval to takzvaný brettonwoodský systém.

Podle tohoto systému se vše točilo kolem amerického dolaru. Od něj se pevným kurzem odvozovaly všechny ostatní měny. Američané měli zároveň povinnost měnit dolary na požádání ostatních zemí za zlato a to v přesně daném poměru: 35 dolarů za 1 trojskou unci zlata (asi 31,1 gramů drahého kovu). Dolar se tak stal hlavní rezervní měnou, která byla pevně podepřena zlatým pokladem a díky tomu dávala lidem po celém světě důvěru v hodnotu peněz.

Ku příkladu v roce 1948 tak byl kurz dolaru k německé marce 1 : 3,33, kurz dolaru k libře 1 : 0,25, k francouzskému franku 1 : 263,52 a k italské liře 1 : 575. Státy díky tomu měly jistotu, že za určitý obnos své měny dostanou určitý pevně daný obnos dolarů a ty mohou vyměnit za pevně dané množství zlata.

Důvodem pro tuto dohodu, kterou na konferenci v Bretton Woods v USA podepsalo 44 zemí světa včetně Československa, byla snaha předejít poválečné hyperinflaci, jež hrozila ve finančně vyčerpaných evropských zemích. Neblahým mementem byla situace, která nastala v některých zemích po první světové válce. Například v Německu dosáhla v roce 1923 inflace neuvěřitelných 32 400 %. Veškerá hotovost všech Němců tak během několika dní naprosto ztratila jakoukoli hodnotu a ze všech byli žebráci. To mělo zřejmě za následek nárůst podpory extrémistických stran a vytvořilo podhoubí pro vznik nacismu.

Nad systémem měl dohlížet nově vzniklý Mezinárodní měnový fond a současně vznikla i Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj – dnešní Světová banka. Díky všem těmto institucím došlo ke stabilizaci poválečného měnového systému a státy se vyhnuly velkým měnovým potížím.

Brettonwoodského systému se však na druhou stranu nezúčastnil Sovětský svaz a pod tlakem od něj musely brzy odstoupit i ostatní státy východního bloku. Spolu s odmítnutím Marshallova plánu to byla jedna z hlavních předzvěstí nadcházející studené války.

Systém měl však i řadu dalších stinných stránek. Pevné kurzy, ačkoli prošly v průběhu let několika korekcemi, nemohly kopírovat skutečný ekonomický vývoj v jednotlivých zemích. Kvůli tomu byly některé měny nadhodnocené a jiné podhodnocené. USA navíc díky svému ekonomickému úspěchu v 50. letech „vyvezly“ do světa více dolarů, než kolik jich byly schopné pokrýt zlatem. V 60. letech pak mnoho zemí měnilo dolary za zlato a z USA tak zásoby cenného kovu rychle mizely. To se rozhodně nelíbilo americké vládě a vše nakonec vyvrcholilo tím, že se Spojené státy v roce 1971 rozhodly toto „zlaté okno“ uzavřít a systém zrušit.

Od tohoto okamžiku panuje systém volně směnitelných měn, který nesvazují žádná mezinárodní psaná pravidla ani dohody. Kurz jednotlivých měn se tvoří pouze poprávkou a nabídkou na trhu. Žádná současná světová měna není již směnitelná přímo za zlato. Dalo by se tak s trochou nadsázky říci, že hodnota peněz je dnes daná jen tím, že v ně všichni věří a považují jinak bezcenné papírky za cosi cenného.

Článek byl pod mým jménem publikován na serveru Novinky.cz